Bludiště

Líbeznická škola jela pro Bludišťáka

Všechno se to odehrálo hrozně narychlo. Přihlásit školu do soutěže o Bludišťáka je prakticky jednoduché. Vyplníte na internetu formulář a je to hotovo. Ovšem zda vás vyberou soutěžit, je věc víceméně náhody. Nám se to podařilo. Čekali jsme více, než půl roku. Už jsem s tím ani nepočítala, spíše jsem na to zapomněla. Když jednoho středečního večera zazvonil telefon a z druhé strany se ozvalo ostravské studio české televize. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, kdo volá a proč zrovna televize? Jakmile paní v telefonu vyslovila název Bludiště, bylo mi vše jasné.

Na druhý den jsem byla připravena vše začít zařizovat, abychom jeli. Zbývalo pouhých 24 hodin na potvrzení naší účasti.

Pan starosta nám přislíbil, že uhradí obec cestu. Bylo to velmi příjemné a milé gesto. O to snadnější byla celková příprava a radost, že budu moci dětem splnit jejich velikánské, tajné přání. Společně s vedením školy jsme vybrali soutěžní tým. A musím podotknout, že jsme nevybrali špatně. Dne 26. 4. 2017 se v pět hodin ráno odjíždělo soutěžit. Autobusem firmy Ludwig bus.

Cesta byla dlouhá. Naše pocity velmi smíšené. Od nadšení a radosti, po strach a obavy. Hrozně moc jsme si přáli vlastnit toho slavného plyšového Bludišťáka. Zároveň jsme věděli, že to nebude snadné a pokud bychom neuspěli, mohli bychom vzbuzovat pocit okolí, že jako škola nestojíme za nic.

Nakonec, jsme ani nestihli přemýšlet nad tím, jak to dopadne, protože počátkem natáčení už nebyl čas vůbec na to myslet. Vše běželo neuvěřitelně rychle. Televizní štáb natáčel jednu pasáž soutěžní hry za druhou a nám to připadalo jako televizní maraton. Zjistili jsme, že na žádnou z disciplín se nelze dopředu připravit, pokud opravdu neznáte skutečné zákulisí samotného natáčení. Je potřeba si vyzkoušet, jak co funguje a probíhá, protože potom snadno odhadnete, co je vlastně potřeba pilovat a jak to funguje. Tím jsme byli pro naše soupeře naprostou kořistí. Ostravská škola, která natáčela soutěž už opakovaně, se na nás doslova chystala. My, jakožto nováčci, jsme i přes velké úsilí bojovali odvážně a s velkou snahou získat toho „krasavce s velkýma očima“ I PRO NAŠI ŠKOLU.

Štěstí nám moc nepřálo, nezbývalo, než se soustředit jen sami na sebe. Pokud bych měla popsat disciplíny, bylo by to ne příliš pochopitelné, proto bude pro každého mnohem jasnější, až se podíváte sami na natočený díl soutěže v televizi, který se bude vysílat začátkem září 2017.

Potom bude teprve možné si uvědomit, jakou jsme měli, nebo neměli šanci a kolik síly jsme vydali. Všichni jsme cítili opravdu křivdu, neboť bylo mnoho okamžiků, které nás mrzeli. Chování našich soupeřů bylo vůči nám velmi neférové a nesportovní a to nás mrzelo. Nicméně, jsme se tím nenechali znervóznět a dali jsme jim jasně najevo, že ač jsme pro ně byli za ,,pražáky“ zůstáváme stále na úrovni. To mělo pro nás mnohem větší hodnotu. Naopak jsme měli příležitost si uvědomit, jak jsme bezva parta a celý den natáčení jsme si užili jako jeden naprosto dokonale silný tým. Najednou jakoby bylo jedno, jestli je to sedmák s deváťákem, kteří se ve škole ani nepoznají. Prostě soutěžící byli vděčni za každé milé slůvko podpory a ostatní, jako publikum soutěžícím neskutečně věřilo a fandilo, ze všech sil.

To se vám pak chce až plakat radostí z nadšení dětí v jejich tvářích.Každopádně, znovu bych ráda podotkla, že soutěžní úkoly nebyly vůbec snadné a že žáci naší školy se ukázali jako kvalitní tým. Možná ne zcela sportovně nadanými, ale vědomostmi – tedy ano. Koneckonců i já jako soutěžící pedagog jsem se snažila mému týmu pomoci, jak to jenom šlo. Snažila jsem se, je pořád psychicky podporovat, aby neztráceli naději a věřili si. Můj úkol – světelné bludiště, byl náročný především psychicky. Ve velmi krátké době si zapamatovat z 28 čtverců jen 7 rozsvícených a ještě každý jinde, není legrace. Odměnila jsem své čtyři soutěžící velkou radostí. Svým výkonem jsem pro ně získala celých 5 bludišťáků. To jsem měla opravdu radost.

Náš celkový počet bludišťáků nakonec ale nestačil na to, abychom své již zkušené soupeře porazili. Poslední možností získat bludišťáka pro naši školu byl výběr jednoho dobrovolníka z celého týmu, který pro něj skočí z výšky.

 
Byl to pro mne šok, když tým rozhodl, že bych to měla být já. Na druhou stranu to byla pro mne jakási výzva. Touha po plyšovém symbolu byla tak velká, stejně jako slib, že ho do školy přivezeme stůj co stůj rozhodla.

Musela jsem pro něho skočit. A ač jsem skákala ve svém životě poprvé, Bludišťáka jsem pro své žáky prostě ulovila. Mám velkou radost, stejně jako oni, kteří si ho bez pochyb za své výkony opravdu zasloužili.

 
Jsem přesvědčena o tom, že se nemáme jako škola absolutně za co stydět, že výkony, které naši žáci předvedly, jsou chvályhodné, a kdo nevyzkouší náročnost celé soutěže včetně stresu a televizních kamer, nemá možnost posoudit, nebo dokonce právo odsoudit.

 
Jsem na ně všechny velmi pyšná a jsem ráda, že jsem jejich učitelkou. Ať už jde o soutěžící, žáky 8. a 9. tříd, nebo moji třídu sedmáků, kteří byly dokonalou psychickou podporou nám všem.

Celý záznam soutěže jistě shlédneme společně i v televizi v září letošního roku. A všichni se na to podívejte společně s námi.

My víme zcela jistě, že pokud to jen bude možné a bude soutěž pokračovat, rádi bychom jeli natáčet znovu a to připraveni a se stejnými zkušenostmi, jako měl náš soupeř.

Radka Kostková